Filtr


Orlický kraj

Orlický kraj mi srdce svírá
v něm prý se milost
s prokletím snoubí
a i když jaro pozlatí mu dlaně
na prázdných židlích
si kosu brousí...

Ledovou břitvou si holí vousy
a v šerých stínech pláče,
své děti oplakává,
když luští jména na náhrobcích
setřelá časem,
jak historie sama...

Ta spí, ač oči nezavírá
a doufá, že čas všechno zhojí,
v noci ze spánku křičí
a i když víra skromně klíčí
sotva severák se zvedne
naděje, zdá se, umírá...

A krajina se hořce svírá,
v porodních bolestech
se nová doba rodí,
staré rány cedí mezi zuby
a na minulost zapomíná.

― Hana Tylšová

kalendář

15. 11. 2020

Dotek

Na Vrchní Orlici u dveří kostela čekám tu na milého.
Vyhlížím k zákrutě, kdypak se vynoří,
opřena nehnutě o boží muka.
Ostřím zrak do slunce, až se mi tají dech,
cítím ho ve vzduchu, tuším ho ve stínech...
a vtom tak překvapivě... On se mne dotkl... Shora.

― Hana Tylšová

kalendář

16. 11. 2020

Vzkaz řece

Nestrkej řeko nos kam nemáš
jsi drzá jak ta holka ze vsi
pihatá, rozchechtaná
co žije na ulici
a v šatech rozevlátých
dřeváčky klapou
jak po lukách běží
klacíky strká do kdejaké díry
s větrem se kamarádí
když ve vlasech jí tančí.

― Hana Tylšová

kalendář

16. 11. 2020

Nový den

Údolím pluje mlhavý baldachýn,
v šeru úsvit se krčí
a vlhký nos mu kouká zpod peřiny.
Prvními vzlyky ptáci hlásí,
že Bůh právě tvoří nový den.

Na rozevřené dlani země
vykvétá koberec z růží utkaný.
Řeka zpívá své ranní žalmy
trylky je zdobí, jak kameny přeskakuje
a půda dýchá dechem věků,
kdy Duch se vznášel nad vodami.

Ve vzduchu vůně lesů
jak modlitby kadidla se nesou
a člověk ptá se:
Kde Bože dneska čekáš,
Kudy moje cesty povedeš,
A na které z nich setkáme se.

― Hana Tylšová

kalendář

16. 11. 2020

Snažím se luštit z mraků,

jak v mapách hledám směr,
do vůně lipových květů
halím svou dotěrnou větu,
zda život bývá vždycky fér.

Snažím se směle kráčet
po cestách, které vedou vpřed
a dětem v očích hledat štěstí,
v souhvězdích o naději věštit,
že Boží rukou otáčí se svět.

Snažím se držet kříže,
co bolest hloubí v Boží tváři,
přibíjet na něj svoje viny,
věřit, že všechny temné stíny
se v lásku mění na oltáři.

― Hana Tylšová

kalendář

16. 11. 2020

O strachu laní

Zatímco
z prázdného kostela
vychází měsíc nad údolí
a přivolává anděla
z Mléčné dráhy rosnou holí
vyprahlé noci na pomoc,

v studánce,
která nemá dna,
topí se hvězda za hvězdou
a nikdo nepozná tu svoji.

Proto laně,
které tu pijí,
mají krásné oči,

proto se bojí
na nás
pohlédnout.

A jen ON
s rukou nataženou k nám,
čeká
na hvězdy padající v nás
a přeje si stále

to stejné.

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Mít křídla…

Na střechu kostela
usedají ptáci
a z křídel anděla
dostávají pít.
Sbohem je léto,
duha barvu ztrácí.
Smutek je v krajině.
A v srdci.
Kudy jít?

Uplynul rok
a znova vidíš ptáky,
jak míří v párech za sluncem.
Uplynul rok,
tvá úzkost je zas zpátky-
sám sebe držíš za ruce!

Slíbil ti kdosi,
možná lesní víla:
-Než ptáci odlítnou,
ty nebudeš už sám.

-Skřivánku, prosím,
půjč mi svoje křídla!
Na jaře ti je odevzdám.

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Kostel na Vrchní Orlici

V místech,
kde umírají hroby
a chromý kostel o kaštanové holi
hlídá údolí,

v tom tichu tak hlubokém,
jako když padá mokrý sníh,
(jako když náhle umře táta),

hledíš tu do oken,
za kterými se už nerozsvítí,
protože někdo kdysi zpych
a nechal uschnout
svatojánské kvítí.

Zůstaly tu jen lavice
a na zdi obrys kazatelny.
A němé hrdlo zvonice
a výčitka, žes nebyl věrný.

Je dobře tady zastavit se.
Tady je dobře, představit se a …
Prázdná deska na oltáři
a skoby po Křížové cestě

pomohou!

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Za polovinou úsečky života

Bojím se
Jara
každý rok víc-
jsem unavený a protivný.

Stydím se
před jarem
každý rok víc-
už neumím líbat a dívat se do očí.

Závidím jaru
každý rok víc-
je silné a voní.

Žárlím na jaro
každý rok víc-
stárnu a prohrávám.

Děkuji jaru
každý rok víc-

že se:
bojím,
stydím,
že závidím,
žárlím,
stárnu a …
Žiji!

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Předjaří

Moje milá
připlouvá na ledech
a voní pylem jehněd a kočiček.
Moje milá
se češe hřebenem nočního mrazu,
suší si vlasy poledním sluncem
a na noc odchází už jen nedaleko.
Než usnu,
svým dechem orosí okno
a v srdci mi seřídí čas.
-Jsi nedočkavý!
A ráno jsou rampouchy
jak velikonoční pomlázky ozdobené,
po barevných mašlích
stékají praménky živé vody,
z křovin vylétají ptáci,
z potoků do řek
se vracejí duhové ryby,
pod strání kvete lýkovec.
A světla je víc…
A touhy!
Všude kolem.
Každý rok
má milá připlouvá na ledech,
každý rok stojím u řeky
a čekám na zázrak,
který se stane.

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Vzkaz

Krajina bez slunce-
co víc ji poraní?
Zimní déšť ve větru,
ledové varhany,
na lukách sníh a rez.

Skřítci se bojí.
Tajemní havrani
z uhelných slojí
v zobácích svírají
poslední dukáty
z podpaždí stromů.

Nad cestou potkáváš
babičku-kapličku,
život tě naučil
počítat roky.
Pod křížek položíš
přání a kytičku,
na chvíli zaslechneš
vzdálené kroky
za prahy hrobů.

Pokorný okamžik
souznívá s krajinou,
souznívá s bolestí,
která víc nezraní.

Dlouho tu stojíš.

Nebeskou puklinou
paprsek naděje
klouže ti po dlaních
dál a hloub do srdce.

Hřeje a hojí.

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Úmluva platí, člověče!

Nad Černou horou,
nad údolím Divoké Orlice
kobaltovou modří oblohy
ke svému hnízdu krouží
pár černých čápů.

Na zeleném úpatí hory
mezi březovými háji
se pasou bílé krávy se svými telátky.
Černá klisna s černým hříbátkem
přichází k řece pít,
dole pod strání kdosi zvoní kosou.

V ohybu řeky sedlák Tadeus Ankowski.
Jeho dlaň v růžové puse hříbátka
je sladká.

- Už nemám, jdi za mámou, jdi, Bonifáci!
-
Tadeus brouká píseň,
otírá si rty, brousí kosu.
Čápata v hnízdě rozevírají zobáky,
Bonifác se sklání pod břicho mámy.

Od stavení nad řekou přichází mladá žena.
V náručí dítě,
na zádech proutěnou nůši,
ve tváři cosi z Madony.

Je prostřeno do posečené trávy,
zní modlitba.
Muž jí, žena kojí.

Nad Černou horou oranžové blesky,
padá teplý déšť.

Tadeus, žena, dítě, krávy, telátka, klisna a hříbátko
pod střechou olší.

Mezi hnízdem čápat
a hájem duha.
Hřmí.

-Úmluva, platí, člověče!

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Je zvláštní moc

Je svatá noc
Na střechu kostela
usedají ptáci
pod křídly anděla
chystají se spát

Je zvláštní moc
Bojíš se?
Modlíš se?
Ne, Pán Bůh neoplácí
Zastav se
Otoč se
Někdo tě má rád!

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Láska

Rozfoukaná a sesbíraná,
do květů louky uložená,
motýly k nebi vynesená,
deštěm vysvěcená…
Čistá.
Hledej ji a neprohádej,
na střechách kapliček se hřeje,
po modré břidlici klouže do trávy.
V sukýnce potrhané od drápků netopýřích
vypráví o tobě slunci a skřivanům…
Zamyšlená.
Chytej ji a osvobozuj,
hraje si ráda a navádí,
někdy se lekne tvého naléhání v hlase-
má strach, že rychle zestárne.
Přesto si věří a nepřestává tančit…
Zářící.
Neptej se jí a nevyzvídej,
za chvějícími víčky své skryté touhy
stydí se tvému vyznání.
Ví o té chvíli, těší se a je nedočkavá,
již brzy tě bude provázet…
Rozechvělá.
Zastav se a přestaň volat,
oslov ji jménem a už se neopakuj.
Vyjde ti naproti odhodlaná.
A jako cizí…
Jen tvá!

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

O dušičkách

Tolik ticha na řece Orlici!
Kdo psal ty dopisy, které tu plují?
Naše maminky a tatínkové,
když se namlouvali?
Po kamenech
proti proudu řeky
sám
spočítat zbylé duhové ryby,
zapálit svíčky až u pramene
a nevěřit zahradníkům slov
o lepším životě.
Taková lež bolí.

Tolik ticha v krajině!

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

U nás na planinách

(Kristině Ankowskie)
Znám
ten praskot rození jara,
to duté padání
prázdného bubnu zimy
u nás na planinách.
Jako by krajině ublížil Pánbůh,
jako by smrt zimy chtěla
kámen zmást.
A kámen se nadechl a vydechl
a zůstal kamenem,
zatímco ona a on
volají svá jména
přes rozvodněnou řeku:
-Kríííškóóó!
-Jankůůů!
A jeden z nich už ví,
že je to naposled,
že nezůstalo nic z vyšlapané cestičky k řece,
nic z jejich lásky.
Snad sladkost v ústech
po kohoutku na červeném víně,
snad župan a polštář na trámu po vikýřem
a u komínku netopýří dráp.
Jako by tady Pánbůh vůbec nepomáhal lidem
a lidé museli si lhát.
Tady u nás, na planinách,
je všechno v jiný čas,
a proto je dobře
v předjaří
pozorovat řeku zpovzdálí
a být sám.
Za kameny po kapličkách
spí černý had.

― Jan Píša

kalendář

17. 11. 2020

Vyznání

Za dveřmi chrámu jsem našla svoji duši,
seděla v rozvalinách nedávné minulosti.
Plakala tiše, jak jenom duše plakat umí,
na těle zjizvená od starých bitev.

Jdu cestou dolů až na dno moří
a ještě hlouběji do lidské duše.
Jdu v tichu ke kořenům stromů,
až za obzor dětských očí.

Jdu cestou mlčení k samému slovu,
bolestí projdu k uzdravení.
Jdu nocí temnou do říše světel
až do tajemství vykoupení.

― Hana Tylšová

kalendář

17. 11. 2020

Balada o řece

Ach, smutná Orlice
zas pláčeš do rukávu
za svitu měsíce
si v dlaních držíš hlavu.

Už kabát ledový
ti jarní tání svléká
po tvářích prokřehlých
zas hořká slza stéká.

To slunce s měsícem
se v divém tanci chvěly
a s každým výdechem
tvé staré rány otevřely.

Teď myslíš na lásku
na zradu, touhu, na loučení
a místo podvazku
jizvy máš dávných utrpení.

Jsi jako každá ženská
své slzy skrývat umíš
staráš se o děcka
pro muže tváře si zdobíš.

Jsem svědkem tvojí vášně
spoutané pod sukněmi
a ve snech prostopášně
u tebe dobře je mi.

― Hana Tylšová

kalendář

17. 11. 2020

Je ticho v kraji Orlickém

Slavík si notuje v rytmu ticha,
s kukačkou se o akord přetahuje.
Pod mýma nohama tráva vzdychá
a měsíc už si karty míchá...
je ticho v kraji Orlickém.

Z nebe se sype křehká mana,
stromy se klaní před Králem.
Cesta je pylem pudrovaná,
zhlíží se v řece jako dáma...
je ticho v kraji Orlickém.


Srdce se od úzkosti svírá,
když noc se střetla s úsvitem.
Křivda si oběť nevybírá,
Bůh v temné rány olej vtírá...
je ticho v kraji Orlickém.

― Hana Tylšová

kalendář

17. 11. 2020

O Vrchní Orlici

S hlubokou vráskou v tváři
zuby vykotlané,
s bolestným usměvem
na okoralých rtech
v měsíční záři.

Prázdnými očními důlky
do kraje zíráš
smutně a unaveně.
Hlas tvůj dávno už zmlk',
loupá ti v kříži
a v hlavě myšlenky víří ,
vždyť uběhlo jen pár let.

Jak třešně na talíři
rudý byl tvůj šeptající ret,
ve zbožných slokách
modlitby zpívajíce,
plamínky v očích,
jak světla svíce.
Bůh mohl by o tobě vyprávět.

― Hana Tylšová

kalendář

17. 11. 2020

Poznání

Znám hloubku temnot v nitru duše
Znám trpkou hořkost skrytých slzí
Znám srdce v hříchu uvězněné
A úzkost viny.

Znám dlouhé noci beze spánku
Znám krutý dotek beznaděje
Znám propast mysli vystrašené
A v patách stíny.

Znám čistou krásu hvězdy jitřní
Znám kouzlo slunce v mlze ranní
Znám tichý úžas v lidských očích
A radost dětí.

Znám moře světel nad hlavami
Znám záři svíček v božím chrámě
Znám pustit život ze svých dlaní
A volně ptáci letí.

― Hana Tylšová

kalendář

17. 11. 2020

Vzkaz do nitra

Dnes píšu dopis svému srdci
důvěrný vzkaz do svého nitra
zprávu o hvězdoplné noci
o naději do všech dalších „zítra“.

Píšu o moci skryté v slově
že trpce bolí věty nedozrálé
že víra neumírá ani v hrobě
a prameny se rodí v skále.

Píšu o kráse ranní rosy
o slunci skrytém v květech podbělu
o vině, která o milost prosí
o bezpečí v stínu křídel andělů.

Píšu o ženách jak v mechu bosy tančí
o mužích co v boji s nocí vítězí
o vlcích skrytých v rouše ovčím
o lásce co vězňům láme řetězy.

Dnes píšu dopis svému srdci
důvěrný vzkaz do svého nitra
o tom že vkládám do Boží moci
všechny své touhy a svá „zítra“.

― Hana Tylšová

kalendář

17. 11. 2020

Vím, že mě slyšíš

Obejmi mě, jak klenba chrámu,
přiviň mě, jak matka svoje batole,
naplň mě, jak vínem po okraj džbánu,
rozsviť mě, jak kahan v přítmí na stole.

Tiskni mě, ať z náruče tvé nevypadnu,
ukryj mě, jak vzácný poklad v poli,
nasyť mě, až uvnitř strádat budu,
utěš mě, ať rány tolik nebolí.

Až ztratím se, ať najdu cestu,
doveď mě tam, kde domov tuším,
potěš mě, až bez odvahy klesnu,
vezmi si, co pro lásku ztratit musím.

― Hana Tylšová

kalendář

17. 11. 2020

Bylo nalezeno 23 výsledků